Snubní prsteny se dají vyrábět z celé řady materiálů, ať již přírodních, tak syntetických. Asi nejvhodnějším materiálem je kov, ten přináší možnost tvořit detailně propracované šperky s vysokou odolností. Zvláště drahé kovy vynikají svými unikátními vlastnostmi a možností různorodého technologického zpracování. To vychází nejen z mé, ale především z historické zkušenosti.
Snoubenci se mě často ptají, který kov je pro jejich snubní prsteny nejlepší. Neexistuje „nejlepší“. Každý kov či jeho slitina má soubor specifických vlastností a je na každém čemu dá přednost.
Mějte vždy na paměti, že poškrábání vašich budoucích prstenů je naprosto přirozené, ať zvolíte jakýkoliv materiál. Snubní prsten je asi nejvíce namáhaným šperkem, který si během života pořizujete, partneři ho chtějí nosit každý den a celý život. Jednotlivé škrábance vznikají kontaktem prstenu s jinými obdobně tvrdými nebo tvrdšími předměty (klika dveří, ucho hrnce, umyvadlo, zábradlí, kamenná zídka, jiné šperky…). Tento proces začíná ihned po obřadním „ANO“ a nelze ho zastavit. Ze začátku jde o pár škrábanců, které časem postupně pokryjí povrch celého prstenu. U většiny prstenů se dá povrch uvést do původního stavu. Prsten se však musí obrousit a vyleštit. Tím dochází k postupnému úbytku hmoty vlastního prstenu, ale proces „onošování“ se tím samozřejmě nezastaví.
ZLATO
Klasickým materiálem pro výrobu šperků je po dlouhá léta zlato. Zlato je sytě žlutý, velice měkký kov s vysokou měrnou hmotností. Pro výrobu prstenů se v ryzím, tedy čistém stavu nehodí. Přidávají se do něj jiné kovy, čímž se změní mechanické vlastnosti vzniklé slitiny. Slitiny zlata jsou výrazně tvrdší a odolnější, než ryzí zlato. Ovlivníme tím i barevnost konkrétních slitin. Podle přidaných kovů, se barevnost mění na bílou, šedou, růžovou, oranžovou, červenou, atd.. Poměru zlata a přidaných kovů ve slitině se říká ryzost slitiny. Ta se vyjadřuje v karátech nebo v tisícinách. Optimální ryzostí je asi ryzost 14karátů respektive 585/1000. Taková slitina zachovává úžasné vlastnosti ryzího zlata a zároveň poskytuje dostatek prostoru pro „obarvení“ slitiny do požadovaného odstínu.
Druhou nejrozšířenější ryzostí je ryzost 18karátů neboli 750/1000. Díky vyššímu obsahu ryzího zlata bývá měkčí, těžší a tedy i dražší. Ve světě se požívají i nižší ryzosti 300/1000 a 333/1000, které se u nás nepoužívají, protože to nedovoluje puncovní zákon. Vlastnosti těchto slitin se již hodně vzdalují od slitin zlata s vyšším obsahem ryzího kovu.
BÍLÉ ZLATO
Slitiny bílého zlata mají různé složení a zabarvení slitiny závisí na směsi přidaných kovů. Dříve se do bílých slitin přidávalo velké množství niklu. Tyto slitiny vykazovaly poměrně vysokou bělost a také tvrdost. Takové slitiny však již nejsou v České republice povolené. Nikl je výrazným alergenem a podle současné právní úpravy je stanoveno maximální množství obsažené ve slitině. Vedle niklu se též přidává stříbro, zinek, palladium a jiné kovy.
Současná běžná slitina bílého zlata má jemně nažloutlou až béžovou barvu. Běžným postupem dneška je pokovení povrchu šperků z bílého zlata Rhodiem. Rhodium je drahý kov šedobílé barvy patřící mezi platinové kovy. Na šperk je galvanicky nanesena tenká vrstva, která zvláště u prstenů neodolá nošení a časem se odře až na vlastní slitinu bílého zlata. Stav „onošení“ rhodia je naprosto normálním a přirozeným projevem užívání šperku. Šperk je možné po přebroušení a vyleštění znovu porhodiovat. U konstrukčně a designově složitějších šperků to bývá komplikovanější, např. v kombinaci různých barev zlata nebo při použití zirkonů, atd.
ŽLUTÉ ZLATO
Žluté zlato je celosvětově i historicky nejoblíbenější barvou zlata, dá se mluvit o klasické a přirozené barevnosti. V různých státech světa vypadá žluté zlato rozdílně. Je to dáno místní preferencí barevnosti, sytosti žluté barvy slitiny zlata. Právě sytost žluté barvy se dá ovlivnit poměrem ostatních kovů ve slitině a také ryzostí slitiny. Zlato ryzosti 750/1000 má sytější, žlutější barvu než šperk ze zlata ryzosti 585/1000.
ČERVENÉ, RŮŽOVÉ, ORANŽOVÉ ZLATO
Různým poměrem použití mědi, stříbra a dalších kovů v barevných slitinách zlata se dosahuje široké škály barevných odstínů. Barevnost se pohybuje od jemně narůžovělé přes růžovou, oranžovou až po výrazně červenou. V nejčervenějších odstínech slitin zlata se používá pouze měď. Ta je jediným známý červeným kovem na naší planetě. Šperky z barevných slitin zlata běžně nekorodují a jejich barva se nošením nemění.
PLATINA
Platina je šedobílý kov s vysokou měrnou hmotností a v porovnání se zlatem a stříbrem je hůře zpracovatelná, což se projevuje na její ceně. Na rozdíl od zlata se používá ve vysokých ryzostech 800 až 960/1000. Díky menšímu množství přidaných „lehčích“ kovů ve slitinách platiny, jsou platinové snubní prsteny výrazně těžší. Platina při zahřívání až do svého vysokého bodu tání nekoroduje, toho se využívá v rozličném použití v technických oborech.
PALLADIUM
Ve šperkařství se používá jako příměs do bílých slitin zlata. V poslední době nachází uplatnění i jako samostatný kov pro výrobu šperků, zejména snubních prstenů. Tento kov je výrazně hůře zpracovatelný než ostatní drahé kovy. Řadí se do skupiny platinových kovů a právě v některých vlastnostech se podobá platině, avšak je výrazně lehčí. V současné době v České republice nepodléhají výrobky z palladia puncovní povinnosti. Používá se v ryzostech od 500 do 960/1000. Palladium se používá při výrobě spousty výrobků, které nás běžně obklopují (např. v katalyzátorech spalovacích motorů, elektronice a jako kulička hrotu obyčejné propisky).
STŘÍBRO
Stříbro je tradiční drahý kov s unikátní bílou barvou, díky které je oblíbeno řadou lidí. Jedná se v podstatě o nejméně barevný kov vůbec. Zároveň je to nejměkčí varianta drahého kovu, použitelná pro výrobu snubních prstenů. Ryzost se pohybuje v rozmezí 800 až 960/1000, nejčastěji 925/1000. Ve slitinách stříbra se vyskytuje především měď. V závislosti na obsahu síry a jejich sloučenin v ovzduší, stříbro přirozeně tmavne od nažloutlého odstínu až po temně hnědou barvu. Jedna se o tzv. patinu. Tyto korozní projevy se z povrchu šperku dají odstranit buď mechanickou nebo chemickou cestou. Hladké stříbrné snubní prsteny bez reliéfu či zdobení se při nošení neustále „ošoupávají“ a většinou ke tmavnutí povrchu nedochází. Někdy se stříbro opatřuje galvanicky nanesenou vrstvou rhodia, které zabraňuje jeho tmavnutí.
TITAN
Tmavě šedý kov. Úchvatný je jeho poměr nízké měrné hmotnosti, pevnosti a houževnatosti. Titan a platina jsou výborně snášeny lidským tělem. Jsou označovány jako hypoalergenní kovy. Proto se titan používá k výrobě implantátů pro lidské tělo. Titanově šedá barva výrazně kontrastuje s drahými kovy, zvláště s různými barvami slitin zlata a stříbra. Dají se tak vytvořit snubní prsteny s vysokým permanentním kontrastem různých barev kovů. Titan je možné elektrochemicky barvit v podstatě na jakoukoliv barvu. Jedná se však o velice tenkou a měkkou vrstvu, která se ze snubních prstenů časem setře, stejně jako rhodium u zlata.
OCEL
Ocel je slitina železa a jiných kovů. K výrobě šperků se používá většinou ocel 316L, které se říká chirurgická. Někteří lidé vidí v chirurgické oceli nezávadný materiál vhodný i pro alergiky, nazývají ho hypoalergenním. Avšak nenechme se zmást názvem. Různé „chirurgické oceli“ se od 60. let 20. století používaly v chirurgii, pro výrobu nástrojů a implantátů, ale díky obsahu niklu (ocel 316L obsahuje 10–14% niklu) se neosvědčily a jsou dnes nahrazovány titanem. Někteří jedinci mají s ocelovými prsteny kožní problémy, jiným nevadí.
WOLFRAM
Jedná se o pevný a odolný kov s velice vysokou teplotou tání. Používá se především jako technický kov v průmyslu. Asi nejznámější je jeho použití na vlákna v běžných žárovkách. Je velice obtížně zpracovatelný. Snubní prsteny z wolframu jsou velice tvrdé, ale také křehké. Proto bývají často masivnější, než prsteny z jiných kovů. Většina wolframových prstenů je opatřena finální povrchovou vrstvou, která se časem může odlupovat. V podstatě jí nelze následně obnovit.
„POVRCHOVÉ VRSTVY“ NA SNUBNÍCH PRSTENECH
Zvláště v posledních letech se objevují kovové snubní prsteny s různobarevným povrchem. Ať už se jedná o barvu jako takovou, nebo barevnost kovového nádechu. Této barevnosti je dosaženo nanesením vrstvy na finální prsten. Takových postupů existuje celá řada a stále se objevují nové technologie povrchových úprav. Některé povrchy jsou tvrdší a odolnější (PVD, IPG), některé naopak výrazně měkčí a pro použití v denně namáhaném snubním prstenu se nehodí. Dalším jevem je odlupování povrchových vrstev ze samotného prstenu. Takové povrchy jsou na šperku v podstatě neopravitelné. U prstenů s takovou povrchovou úpravou není možné měnit velikost.
OSTATNÍ MATERIÁLY
Jak jsem již uvedl v úvodu, nejvhodnějším materiálem pro výrobu snubních prstenů stále zůstává kov. Ostatní materiály nevykazují takovou odolnost a životnost. Určité materiály v některých vlastnostech kov předčí, ale mají jiné, výrazně nevhodné vlastnosti. Například keramika a zmiňovaný wolfram mají vysokou tvrdost, která je však vykoupena křehkostí. Pružnost plastů a jiných syntetických materiálů naráží na přílišnou měkkost. Struktura dřeva a jeho křehkost, měkkost, či nasákavost jsou pro snubní prsteny též nevhodné.
Tyto „alternativní“ materiály většinou naráží i na nemožnost zvětšení nebo zmenšení snubních prstenů.
David Lomos
Šperkař a designer – atelier DALOO design
